Stojí za přečtení
Dostala se mi do rukou velmi zajímavá kniha. Už to, že Květoslav Minařík a Josef Studený
jsou považování za živé vtělení Buddhy, jistě vzbudí pozornost.
Neméně zajímavá je pak úvaha nad tím, že Češi jsou vyvoleným národem a Praha novým Jeruzalémem. Proč? Více o tom – viz níže:
Vyvolený národ?
„…a naplnily se dnové národa tohoto…“ Kterého národa? No přece Čechů. A pochopil to ten národ? Tak jako Hebrejové nepochopili před 2000 léty, nepochopil to ani tento národ, neboť „jeho mysl a duch byly zamlženy mamonem, závistí, nenávistí, velikášstvím bláznů a poživačností…“ Začnu však z jiného konce.
K tomu, abych zaujal postoj k líčení dějů minulosti našeho národa, jsem byl inspirován dvěma pozoruhodnými články, které vyšly v roce 1994 v Gemmě. Jsou to „Příběh praotce Čecha“ od Josefa Krále a „Duše Čech“ od Zdeňka Neubauera. Chtěl bych se pokusit převést předpoklady vzniklé v dávné i v méně dávné minulosti do dějů přítomnosti. Ukázat následky příčin, daných kdysi dávno do vínku našemu národu a dozrálých ve svém působení. Považuji tento úkol, který jsem si předsevzal, za velice obtížný hlavně proto, že lidé jsou ochotni se zájmem poslouchat a přijímat to, co se odehrálo dávno. Je pro ně samozřejmé, že kdysi žily bytosti mimořádné, že žili heroové a mudrci inspirovaní bohy a určovali běh osudu dějin národů. Nechtějí však připustit, že současnost má totéž obsazení a vytváří osudová dění téže váhy a důležitosti, že i nyní mohou být lidé inspirováni bohy a že ti bohové jsou tak skuteční, jako byli kdysi.
Chtěl bych ukázat nejen hmotnou, ale i duchovní kontinuitu našich dějin, která tvoří de facto základ života lidí. Dějiny nejsou jakýsi souhrn náhodných událostí. Jsou dlouho před jejich hmotným projevem naplánovány a vybojovány. Teprve po dozrání osudových střetů v duchovních oblastech, nebo lépe v říši příčin, se projevují do našeho vnějšího života. A tak pochopíme-li tuto zákonitost, jeví se dění a jednání lidí z jiného úhlu. Lidé se pak stávají pouze loutkami, kterými pohybují síly, o kterých nemají vůbec představu ani tušení. Dovolím si zde proto navázat na výše uvedené články, které jistě vznikly nezávisle na sobě a jednají o minulosti bližší i vzdálenější. Mohu si dovolit přenést jejich obsah jakožto děje minulosti na výsledek přítomnosti? Snad ano, protože mám blízko k pramenům, totiž k těm duchovním.
O mýtu o příchodu slovanských kmenů do kotliny uprostřed Evropy, snad u nás každý něco ví. Ano, v očích vědců – historiků je to mýtus, protože chybějí jakékoli záznamy, letopočty, či fosilie. Je to však důležité? Cožpak nenese prostor v sobě všechny záznamy dění? Tyto záznamy si neumí přečíst historik dnešních dob. To dokáže jen člověk s jinými kvalitami.
Když jsem si přečetl článek „Příběh praotce Čecha“, věděl jsem ihned, že vylíčený děj odpovídá zhruba skutečnosti. Data tak příliš důležitá nejsou. Nuže Čech, který později dostal přízvisko Praotec, byl zřejmě jeden z posledních druidských zasvěcenců, kteří již byli římskými vojsky pobiti relativně dávno. Obdoba Mojžíše, který byl zasvěcencem kultu Osiridova zhruba o dva tisíce let dříve v Egyptě.
Jak praví pověst, Čech byl vybrán „bohy“, aby shromáždil určité slovanské kmeny a vyvedl je z oblasti vlivu Rusovny, snad mýtické pramáti Slovanů, tak jako kdysi Mojžíš vyvedl určité semitské kmeny z útlaku faraónů. Bohové určili místo. Proč vybrali zrovna kotlinu uprostřed Evropy? Bylo zde relativně prázdno a snad byl ještě jeden podstatný důvod.
Na zeměkouli jsou určitá místa, která mají zvláštní, patrně duchovní vyzařování. Proto jsou takové lokality předurčeny pro mimořádné děje, určující dějiny a vývoj lidí. Jsou to jakési prahy do duchovna. Známé jsou například: Bermudský trojúhelník, Golgota, Mekka, Řím, Lhasa, Gíza a jistě ještě mnohá jiná místa, a mezi ně patří i Praha, nebo lépe, místo na padesáté rovnoběžce uprostřed Evropy. A bohové vybrali toto místo jako příhodné k tomu, co se zde má v daleké budoucnosti uskutečnit.
Zasvěcenec Čech tudíž shromáždil určité kmeny, které měly projít dlouhodobým vývojem, aby poskytly vhodný materiál pro bohy plánované zrození nové nauky – jak nyní víme – po více než tisíci létech. Nic z toho, co se děje na zemi, se neděje náhodou. Vše je naplánováno v říši příčin, a je podivuhodné, do jakých podrobností. To vědí, či tuší ti, kteří jsou schopni nahlédnout do hlubin minulosti i budoucnosti. Kdyby nebylo těchto záznamů v akáše (stavební látka stvoření), nebylo by ani jasnovidců. Čím vzdálenější jsou děje, tím více vidí jasnovidec či věštec jen symboly, čím blíže jsou události, tím jsou vidět podrobněji. Zdá se, že slavní vidci minulosti o Prahu zájem měli (Sibyla?).
Z kmenů, které byly usídleny na okraji germánské zóny, jako Lužičtí Srbové a Pruští Slované si jediní Češi udrželi svoji identitu, vyvinuli svoji kulturu a nebyli pohlceni germánskými kmeny. Jistě už dávno nejsou čistým slovanským národem. Po svém příchodu se smísili se zbytky původního keltského osídlení a za těch tisíc let se přes tuto zemi převalilo mnoho různých vojsk. Vojska germánská, Švédové, Italové, Španělé i Francouzi, která sama byla směsicí národů. A každý ten tah zde zanechal památky v potomcích. Jsme na křižovatce Evropy. Vznikl zde tudíž národ, který má sice genetické znaky svého prapůvodu, ale od Slovanů východních i jižních se jistě značně liší. Už srovnání se Slovenskem to ukazuje. Češi táhnou k Západu kulturou i myšlením.
Kmen, který si dal jméno Češi, byl tedy přiveden zasvěcencem starého kultu „na příkaz bohů“ sem, do této kotliny ve středu Evropy. Za jakým účelem? Byl-li to příkaz bohů, tak nejen proto, aby zde žili, množili se a umírali. Ten účel byl duchovní a byl bohy podporován. Jinak by se národ neudržel na západní výspě tak, jako se neudržely jiné kmeny Slovanů. Bojovalo se o tuto zemi a vznikla dokonce sága, že kdo ovládne Prahu, ovládne i celou Evropu. Vždyť z toho titulu nejen Hitler, ale i voje mýtické Rusovny se snažily strhnout tuto zemi, tento národ znovu do svého područí. Do jakého neštěstí by byl stržen, ukázalo čtyřicet let hrůzovlády „vyslanců Rusovny“ a jejich snahy ovládnout Prahu, uchvátit znovu uniknuvší národ.
Vraťme se však k duchovnímu úkolu Čechů, který byl na ně praotcem Čechem přenesen. Duchovní mocnosti určily již daleko před tím, než by lidé mohli chápat děje příštího nového věku, objevení se nové nauky – nauky naprosto rozdílné a vzdálené tehdejšímu pojetí Boha, jak byl lidmi v tehdejší Evropě chápán, avšak jasné mudrcům dálného východu. Tam, v krajích tak velice vzdálených, byla tato nauka snesena z nebe na zemi, aby přinesla uspokojení touhy po dokonalosti asketům, kdesi v Indii, Nepálu a Tibetu. Z těch začátků nám zůstaly také jen mýty, ale později už zápisy posvátných textů. Tamější mudrci neměli ani tušení o nepatrné zemičce daleko na severozápadě, kam teprve přišly kmeny, ze kterých měl vyrůsti národ, v němž má vypučet nauka, oděná do nového hávu, až u nich už bude upadat a mizet jako vše, co je v tomto pomíjejícím světě. O tom však až dále.
O dějinách Čechů není třeba mluvit. Ty zde jistě každý zná, i když za uplynulých čtyřicet let komunistické hrůzovlády hodně mezerovitě. Nás však budou nyní zajímat děje posledních osmdesáti let. Proč právě tato doba? Protože se v této době v národě Čechů odehrálo to, pro co jsme byli praotcem Čechem, dle vůle bohů, dovedeni až sem – na padesátou rovnoběžku.
V době příchodu českých kmenů, či asi o tři sta let později, se vyskytl daleko odsud, kdesi pod Himalájem asketa, který uskutečnil nejvyšší poznání v tamější terminologii buddhovské. V těch dobách ovládal duchovní prostor oněch končin bráhmanismus a buddhismus. Zdá se však, že skutečné, nejvyšší poznání, ať už buddhistické či bráhmanistické, bylo tam v oněch dobách stejně vzácné, jako je nyní, a to jak tam, tak i nyní zde. Dokonalí se v dějinách lidstva nikdy nevyskytovali po tuctech.
Kdo byl onen muž? Byl to Tilopa, stále putující nahý asketa. Traduje se, že cestu k nejvyššímu poznání, tj. buddhovskému, mu ukázala dákyně, nebeská víla. Začátek rovněž skutečně mýtický, a tak daleko od Čech, malé země, severozápadně od oněch zemí, pravlasti oněch nauk. Co s oním asketou máme společného? Nuže, to budu vyprávět dále.
V té době žil rovněž v oněch končinách mladík, syn bráhmana. Slyšel o Tilopovi, který dělá zázraky a zatoužil být jeho žákem. Dlouho jej marně hledal, až jednou našel nahého asketu, jak si před buddhistickým klášterem pekl ryby. Láli mu mniši, jak je krutý, když bere život tvorům a pojídá je. I řekl onen asketa mnichům: „Ten, kdo zná život tvořit, může jej i ničit.“ Pronesl jakési zaklínadlo nad kostrami ryb a ony se obalily masem, ožily a odletěly do vedlejšího potoka. To viděl onen mladík a pochopil, že našel tak dlouho hledaného Tilopu. Žádal jej, aby se mohl stát jeho žákem, ale on jej neuznal hodna ani pohledu. Nuže, až potud je to pověst. Onen mladík, jménem Naropa, se však nemínil nechat odbýt. Následoval Tilopu a sloužil mu. Dvanáct let jej následoval a po celou tu dobu na něho Tilopa nepromluvil ani slovo. Avšak jednou, když seděli spolu u ohně, uchopil Tilopa sandál a udeřil Naropu do obličeje. Najednou Naropa pochopil cestu k mystickým výšinám – dostalo se mu zasvěcení. Pohádka? Dávní Mistři tajných nauk používali podivných zasvěcovacích způsobů! Vždyť podobným způsobem zasvětil i Ramakrišna svého žáka, slavného Vivékánandu.
Naropa, vzdělaný syn bráhmana, pokračoval v pochopené cestě a svoje zkušenosti zapisoval. Vytvářel posvátné texty.
Daleko na severu, v Tibetu, žil láma. Jmenoval se Marpa. Slyšel pověst o moudrém Naropovi a šel jej do Indie vyhledat. Po dlouhém hledání jej našel. Byl uznán schopným pokračovatelem a převzal texty, které přeložil do tibetštiny. Proto dostal přízvisko „Lotsava“, tj. Překladatel. Vychoval čtyři velké žáky, z nichž nejslavnější byl Milarepa. Tak byla založena mystická škola Kagjüpa – Bělostná Dynastie Guruů.
Co to má společného s vyvoleným národem Čechů? Mnoho, ale to se dočtete v knize „Kečara“, autobiografie Květoslava Minaříka, velkého gurua oné dynastie a zakladatele mystické a jógické školy Přímá Stezka. Knihu jsem vydal v roce 1992. V dodatku k této autobiografii, který ještě nebyl vydán, píše Mistr Minařík: „Pokud jde o mou osobu, bude snad dobře doložit, že je mne možno zařadit jako šestého člena tzv. Bělostné Dynastie Guruů hned po Milarepovi. Jak jsem zjistil, Dvagpo Lhardže náležel do družiny Milarepových žáků, a nikoli do posloupnosti guruů. Milarepa mu byl vzorem, mně však bylo vzorem přímé poznání. Tím mohl Dvagpo Lhardže založit posloupnost světců Kagjüpů, kteří třebaže vynikali svatostí, přece nedovedli absorbovat ,zlaté ptáče‘ ducha Milarepova. Toto se podařilo teprve mně, který jsem dovedl ve svých mystických pracích přenést celou bytost do jednoho jediného bodu a pochopil jej jako nekonečno.“ Potud citát.
Takto byla přenesena do Čech a tím i do západního světa nauka mahajánského buddhismu pokračovatelem řady velkých guruů Bělostné Dynastie Kagjüpů v době, kdy nastává nový věk, kterému se říká věk Vodnáře. Tento věk byl začat v duchovních oblastech dnem začátku Mistrovy druhé realizace, tj. 13. 3. 1946, a nyní začíná být projektován a nabývá platnost ve světě lidí. Události nejbližších let potvrdí nástup tohoto věku.
Květoslav Minařík na základě svého poznání zákonů bytí vytvořil nauku vedoucí k dokonalosti. Spojil poznání mystické, tj. duchovní, s poznáním vědců západu a tím vytyčil cestu k záchraně lidského rodu, pokud ovšem vědci dospějí tam, kde se oba poznatky spojují, včas. Nauka je zatím pro svět neznámá. Všechny velké nauky se ihned neprosadily v plné šíři.
Za víc než 1000 let se tak splnilo předurčení, které bohové svěřili praotci Čechovi. Avšak co je u lidí tisíc let, je u bohů jeden den. A jak se choval onen národ?
V Kečarovi se dočítáme, jak se zachovali lidé vůči Květoslavovi Minaříkovi, který byl Buddhou v tom pravém slova smyslu. Samozřejmě, že to na sobě napsáno neměl, tak jako Milarepa a jiní, a žil zde mezi námi jako jeden z nás, jako obyčejný člověk. A nevěděli to ani někteří jeho žáci. Bylo jich jen několik, kteří to pochopili, a myslím, že mnohým teprve nyní, když to píši, otvírám oči. Že toto vše běžní čtenáři nejsou schopni přijmout, považuji za samozřejmé.
Jako každý z velkých zasvěcenců i on měl v určité době moc měnit osudy světa, totiž karmu lidí i zvířat a přírody vůbec. K tomu mu ovšem musely být dány podmínky; a dokázal mu je ten vyvolený národ poskytnout? Posuďte sami.
Vůdce tehdy stávající mystické společnosti Weinfurter organizoval proti němu zaklínání, nebo lépe proklínání. Svým žákům, jeho zaměstnavatelům, nařídil propustiti Květoslava, a to v době velké světové nezaměstnanosti, čímž byl Mistr i s rodinou na pokraji možnosti smrti hladem. O tom se dočtete podrobněji v Kečarovi.
Ale tito lidé nebyli jen představiteli tohoto národa, oni zde stáli jako představitelé lidstva proti Buddhovi, schopnému nasměrovat karmu světa k dobru všech bytostí. Nedovolili mu, aby tuto práci mohl provést. Proto karma, od potopy světa střádaná, dopadne plnou silou zpětného působení zla. Jak mohou působit duchovní síly, máme před očima v Tibetu. Tam byl ještě za svého života Milarepa uctíván a jeho požehnání vyvolalo několik staletí šťastného života oněch krajů. Ale on byl posledním guruem a členem Bělostné Dynastie v Tibetu. Po devíti stech letech zde v Čechách vypučela tato vzácná květina. Když Květoslav pochopil, co uskutečnil, prohlásil: „Protože si Tibet nechal tuto nauku vzít (totiž posloupnost), bude trpět.“ Jak dalece se jeho slova splnila, vidíme všichni. Jenže oproti Tibeťanům byli Češi ochotni svého gurua zničit, neboť nevědomost zde vládne nesmírná. Obdoba národa Hebrejů před 2000 lety. Dopadne to s tímto národem také tak?
Jenže zde, na rozhraní věků, nejde jen o tento nárůdek hašteřivých lidí, jde o lidstvo v globálu. Lidé mají v rukou dosud nevídané možnosti jak zničit celý svět a již dávno propásli možnost, jak zabránit dopadu karmy – zpětného působení, tj. odrazu svých obludných činů. Jsou lidé schopni karmickým následkům svých činů vzdorovat? Jistě ne. Vždyť jsou to jen loutky v rukou mocných a neuznávají zákony Universa. Křesťanství dominující v minulém věku Ryb zklamalo a stalo se velmi rychle naukou nevědomců, čili nástrojem Márovým (zlo ve svém principu). Nesčetné generace dobrých lidí musí nahromadit svojí touhou po pravdě energii, aby mohl vzniknout jeden Buddha, jedinec z jejich středu, který je schopen ukázat novou cestu k pravému poznání. A Buddha se rodí ve světě lidí, jen když má svět velký svátek. Ten JEDEN tady byl, a nikdo nepoznal a stále nepoznává, že i předurčení národa Čechů se naplnilo.
To ovšem neznamená, že nauka dokonalých zmizí jednáním nevědomých a nedokonalých lidí. Jestliže bohové rozhodli o výběru místa a národa, zůstává dílo Dokonalého pod ochranou a přetrvá tudíž živé a bude přeneseno.
Splnila se a plní dávná proroctví, že zde, ve středu Evropy, na padesáté rovnoběžce, se narodí nový Kristus. To jen ti staří proroci si nemohli dovodit, že to bude Buddha. To jméno se u nás v oněch dobách neznalo. Kristus byl pro ně to nejvyšší a nejdokonalejší, co si uměli představit. Proto toho, od věků očekávaného, takto nazvali.
Věřme, že naprostá neznalost kněží všech církví a hlouposti politiků nepřinesou zkázu příliš velikou.
Psáno na vánoce 1994
Josef Studený